S BOHEM POVSTÁVÁME Z POPELA
 
„Hle, teď je ta doba příhodná, hle, teď je ten den spásy!” (2 Kor 6,2). Postní doba je vhodným časem, abychom se vrátili k tomu podstatnému v životě, abychom se zbavili toho, co nás tíží, abychom se smířili s Bohem, a abychom znovu zažehli oheň Ducha svatého, který skrytě přebývá mezi popelem našeho křehkého lidství. Bůh nás vybízí: 'Obraťte se ke mně celým svým srdcem” (JI 2,12). Vraťte se k tomu, co je v životě podstatné.
 
OBŘAD OZNAČENÍ POPELEM
Obřad označení popelem o Popeleční středě nás uvádí na cestu návratu a adresuje nám dvě výzvy: vrátit se k pravdě o sobě samých a vrátit se k Bohu i svým bližním.
Především se máme vrátit k pravdě o sobě samých. Popelec nám připomíná, kdo jsme a odkud pocházíme: jedině Bůh je Pán nade vším a my jsme dílem jeho rukou. My máme život, zatímco On je život. On je Stvořitel, zatímco my jsme křehká hlína, kterou formují jeho ruce.
 
BEZ BOHA JSME JEN PRACH
Pocházíme ze země a potřebujeme nebe, Boha. S Ním povstáváme z popela, ale bez Něho jsme jen prach. Když skláníme hlavu, abychom přijali popelec, připomeňme si: jsme Hospodinovi, patříme Mu. On totiž „uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do něj dech života” (Gn 2,7). Existujeme, protože do nás vdechl dech života. A jako něžný a milosrdný Otec nás očekává s otevřenou náručí. A vždy nás povzbuzuje, abychom nezoufali, ani když padáme do prachu své křehkosti a hříchu, „neboť on ví, z čeho jsme utvořeni, má v paměti, že jsme jen prach” (Žl 103,14). Bůh ví, že jsme jen prach, my na to naopak často zapomínáme a myslíme si, že jsme bez Něho soběstační, silní, nepřemožitelní. Používáme líčidel, abychom se považovali za lepší, než jsme: jsme však prach. Postní doba je časem pravdy odhazujícím masky, které denně nosíme, abychom před druhými vypadali dokonale.
 
OŽIVENÍ NAŠICH VZTAHŮ
Popelec nás také vyzývá k návratu k Bohu a k bližním. Existujeme totiž pouze skrze vztahy. Popelec, který příjímáme na hlavu, nám říká, že domněnka o soběstačnosti je falešná a že zbožšťování vlastního já je destruktivní a uzavírá nás do klece osamělosti. Postní doba je příhodným obdobím pro oživení našich vztahů s Bohem i s druhými. Vyjděme tedy z pevnosti našeho uzavřeného ega, přetrhejme okovy individualismu, znovu objevme ty, kteří každý den kráčejí vedle nás, a naučme se je znovu milovat.
Z promluvy papeže Františka 22. února 2023. Redakčně zkráceno, upraveno.
 
JESTLI FAKT JSI, BOŽE...
„Člověče, Willi, nejsi nemocný?” plácl mě svou vězeňskou tlapou Dieter po rameni. „Co se to s tebou děje?” Vytřeštil jsem na něj oči. Co by se mělo dít? Cítil jsem se báječně. Dieter pokračoval: „Nějak už nejsi jako dřív. Kdy's naposled někoho zmlátil? Kdy's naposled hodil jídlem po bachařovi? A kdy's naposled byl vůbec dole?”
„Dole”, tak se říkalo vězeňské samotce. Mému druhému domovu. Měl pravdu, „dole” jsem už dlouho nebyl. Naposledy asi před půl rokem. Bylo to divné, protože dřív jsem tam byl velmi často. Co se stalo? Na mysl mi přicházela Bible, kterou jsem tehdy na samotce náhodou četl. A můj rozhovor se sebou a pak s Bohem, který ale přece neexistuje.
Proběhl mi před očima poslední půlrok. Nic nebylo jinak než dřív. Chodil jsem do práce, žil všedním vězeňským životem. Nic mimořádného se nestalo. A to bylo nanejvýš mimořádné! Teprve teď jsem si uvědomil, že už například nemám potřebu někoho zbít. Tato potřeba mě přitom provázela po celý život. Muselo se to nepozorovaně změnit někdy po onom pobytu na samotce. Ale nebyl to špatný pocit. Nestýskalo se mi ani po zášti, ani po nenávisti. Bylo to, jako by se ze mě nějak stal nový Willi.
Dieter se na mě udiveně díval. Rozhlédl jsem se, chytil jsem ho za paži, dotáhl na jeho celu a zavřel dveře. „Nejsem nemocný. Ale něco se opravdu stalo,” začal jsem třaslavým hlasem. Vyprávěl jsem mu o dni na samotce, o Bibli, o čtení, o svém rozhovoru s imaginárním Bohem. A že jsem Boha vyzval, aby mě změnil. Ale že těm nesmyslům sice vůbec nevěřím, avšak co kdyby to byla přece jen pravda? Co když Bůh existuje? A co když mě opravdu změní? Dieter na mě zíral s otevřenou pusou — na taková slova ode mě nebyl zvyklý. Doposavad se přátelil s tvrdým Willim, který zmlátil všechny, kdo mu zkřížili cestu. Ted' seděl přede mnou a slyšel, jak blouzním o Bohu a o lásce!
Odešel jsem pak do své cely, posadil se na postel a zíral do zdi. Opravdu mě Bůh změnil? Opravdu existuje? Opravdu mě miluje? A opravdu naslouchá, když mu něco říkám? To by bylo skutečně neuvěřitelné. Opřel jsem hlavu do dlaní. Kdyby to byla pravda, pak pro mě existuje naděje, že se můžu změnit. Že bych opravdu mohl být užitečný. Přišlo mi bizarní takhle přemýšlet. Ale zároveň to byl dobrý pocit.
„Jestli fakt existuješ, Bože,” řekl jsem do zdi, „pak se mnou udělej, co chceš. Vezmi mě a udělej ze mě něco smysluplného. Někoho, kdo lidem nebude přát nic zlého, ale naopak dobro.” Otřásl jsem se. Tato myšlenka pro mě byla zcela nová. Bylo to zvláštní. Ale cítil jsem se dobře. Cítil jsem se svobodně. Byl jsem vězeň německé justice na cele číslo 116 v nápravném zařízení Bruchsal. Ale uvnitř jsem náhle pocítil větší svobodu než kdykoli předtím.
Se svolením zpracováno podle autobiografické knihy: Wilhelm Buntz, Kuřák Bible, kterou vydalo nakladatelství Paulínky www.paulinky.cz. Redakčně upraveno.
 
 
PŘÁL SI BŮH JEŽÍŠOVU SMRT NA KŘÍŽI?
 
KRISTŮV KŘÍŽ PROMĚNIL SMYSL UTRPENÍ
Kristův kříž proměnil smysl každé lidské bolesti a utrpení. Utrpení již nevnímáme jako trest či prokletí. Potom, co Boží syn utrpení vzal na sebe, bylo od kořene vykoupeno. Co je nejjistějším důkazem toho, že nápoj, který je ti podáván, není nějak otrávený? Když podávající pije před tebou ze stejné sklenice. Tak to učinil Bůh! Na kříži před zraky světa vypil kalich bolesti až do dna. Ukázal tak, že není jedovatý, ale že na jeho dně leží perla. Na kříži je totiž přibitá každá lidská bolest. Ježíš zemřel za všechny. „A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě” (Jan 12,32). Díky Kristovu kříži se utrpení stalo i zvláštním způsobem jakýmsi účinným prostředkem spásy lidí.
 
POZITIVNÍ NÁSLEDKY ŠPATNÝCH VĚCÍ
Jaké světlo toto vrhá na dramatické okolnosti našeho současného života? Můžeme nacházet pozitivní důsledky negativních a špatných věcí. Pozor však, nemylme se. Bůh je spojencem naším, nikoli jakéhokoliv zla! „Mám přísliby pokoje, nikoli trápení”, říká Bible (srov. Jer 29,11). Ten, který kdysi plakal nad Lazarovou smrtí, pláče dnes nad každou ránou, jež postihuje každého člověka i celé lidstvo. Ano Bůh „trpí”, jako každý otec a každá matka. Bůh má účast na naší bolesti, aby ji překonal. Jedině Bůh dokáže z každého zla vyvodit ještě větší dobro.
 
BŮH VSADIL LIDSKOU SVOBODU DO SVÉHO PLÁNU
Přál si snad Bůh Otec smrt svého Syna na kříži, aby z ní potom vytěžil dobro? Nikoli, pouze ponechal volný průchod lidské svobodě - ovšem zasadil ji do svého plánu, nikoli do lidského. Totéž platí také pro všechno, co nás lidi na světě potkává... Bůh to nevyvolává. On však dal lidem svobodu a v jistém smyslu i přírodě. Nestvořil svět ani nás jako hodinový stroj naprogramovaný od počátku v každém svém nejmenším pohybu.
 
KDO S VÍROU HLEDÍ K BOHU, VSTANE
Když Židé na poušti trpěli uštknutím jedovatých hadů, Bůh přikázal Mojžíšovi, aby vztyčil na kůl bronzového hada a kdo na něj pohlédl, nezemřel. Ježíš vztáhl tento symbol na sebe. „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak bude vyvýšen Syn člověka, aby ti, kdo v něho věří, měli život věčný” (Jan 3, 14-15). Také my jsme v současném světě napadáni jedovatými „hady" v mnoha formách zla. Hleďme k Tomu, jenž byl pro nás „vyvýšen” na kříž. Ti, kdo k němu hledí s vírou, nezemřou. A zemřou-li, stane se tak, aby vešli do věčného života. „Po třech dnech vstanu,” předpověděl Ježíš (srov. Mt 9,11). Také my věříme, že vstaneme a vyjdeme z hrobů. K životu bratrštějšímu a lidštějšímu. K životu naplněnému!
 
Zpracováno podle promluvy Kardinála Raniero Cantalamessy, OFMcap. Na Velký pátek 10. dubna 2020. Redakčně upraveno. Ave Crux, spes unica!
Buď zdráv, Kříži, jediná naděje!