S BOHEM POVSTÁVAME Z POPELA
 
„Hľa, teraz je tá vhodná doba, hľa, teraz je ten deň spásy!” (2 Kor 6,2). Pôstna doba je vhodným časom, aby sme sa vrátili k tomu podstatnému v živote, aby sme sa zbavili toho, čo nás zaťažuje, aby sme sa zmíril s Bohom, a aby sme opäť zažali oheň Ducha Svätého, ktorý skrytě prebýva medzi popola nášho krehkého ľudstva. Boh nás vyzýva: 'Obráťte sa ku mne celým svojím srdcom” (JI 2,12). Vráťte sa k tomu, čo je v živote podstatné.
 
OBRAD OZNAČENIA POPELM
Obrad označenia popolom na Popelečnú stredu nás uvádza na cestu návratu a adresuje nám dve výzvy: vrátiť sa k pravde o sebe samých a vrátiť sa k Bohu i svojim blízkym.
Predovšetkým sa máme vrátiť k pravde o sebe samých. Popolček nám pripomína, kým sme a odkiaľ pochádzame: len Boh je Pánom nad všetkým a my sme dielom jeho rúk. My máme život, zatiaľ čo On je život. On je Stvoriteľ, zatiaľ čo my sme krehká hlina, ktorú formujú jeho ruky.
 
BEZ BOHA SME LEN PRACH
Pochádzame zo zeme a potrebujeme nebo, Boha. S Ním povstávame z popola, ale bez Neho sme len prach. Keď skláňame hlavu, aby sme prijali popolček, pripomeňme si: sme Hospodinovi, patríme Mu. On totiž „uhľadal človeka z prachu hliny a vdychoval do neho dych života” (Gn 2,7). Existujeme, pretože do nás vdychoval dych života. A ako nežný a milosrdný Otec nás očakáva s otvorenou náručou. A vždy nás povzbudzuje, aby sme nezúfali, ani keď padáme do prachu svojej krehkosti a hriechu, „lebo on vie, z čoho sme utvorení, má v pamäti, že sme len prach” (Žl 103,14). Boh vie, že sme len prach, my na to naopak často zabúdame a myslíme si, že sme bez Neho sebeckí, silní, neporaziteľní. Používame líčidla, aby sme sa považovali za lepších, než sme: sme však prach. Pôstna doba je časom pravdy, ktorá odhadzuje masky, ktoré denne nosíme, aby sme pred druhými vyzerali dokonalo.
 
OŽIVENIE NAŠICH VZŤAHOV
Popolček nás tiež vyzýva k návratu k Bohu a k blízkym. Existujeme totiž iba skrze vzťahy. Popolček, ktorý prijímame na hlavu, nám hovorí, že domnienka o sebeckosti je falošná a že zbožšťovanie vlastného ja je destruktívne a uzatvára nás do klietky osamelosti. Pôstna doba je príhodným obdobím pre oživenie našich vzťahov s Bohom i s druhými. Vyjdime teda z pevnosti nášho uzavretého ega, pretrhneme okovy individualizmu, opäť objavme tých, ktorí každý deň kráčajú vedľa nás, a naučme sa ich opäť milovať.
Z premluvy pápeža Františka 22. februára 2023. Redakčne skrátené, upravené.
 
JESTLI FAKT JSI, BOŽE...
„Člověče, Willi, nejsi nemocný?” plácl mě svou vězeňskou tlapou Dieter po rameni. „Co se to s tebou děje?” Vytřeštil jsem na něj oči. Co by se mělo dít? Cítil jsem se báječně. Dieter pokračoval: „Nějak už nejsi jako dřív. Kdy's naposled někoho zmlátil? Kdy's naposled hodil jídlem po bachařovi? A kdy's naposled byl vůbec dole?”
„Dole”, tak se říkalo vězeňské samotce. Mému druhému domovu. Měl pravdu, „dole” jsem už dlouho nebyl. Naposledy asi před půl rokem. Bylo to divné, protože dřív jsem tam byl velmi často. Co se stalo? Na mysl mi přicházela Bible, kterou jsem tehdy na samotce náhodou četl. A můj rozhovor se sebou a pak s Bohem, který ale přece neexistuje.
Proběhl mi před očima poslední půlrok. Nic nebylo jinak než dřív. Chodil jsem do práce, žil všedním vězeňským životem. Nic mimořádného se nestalo. A to bylo nanejvýš mimořádné! Teprve teď jsem si uvědomil, že už například nemám potřebu někoho zbít. Tato potřeba mě přitom provázela po celý život. Muselo se to nepozorovaně změnit někdy po onom pobytu na samotce. Ale nebyl to špatný pocit. Nestýskalo se mi ani po zášti, ani po nenávisti. Bylo to, jako by se ze mě nějak stal nový Willi.
Dieter se na mě udiveně díval. Rozhlédl jsem se, chytil jsem ho za paži, dotáhl na jeho celu a zavřel dveře. „Nejsem nemocný. Ale něco se opravdu stalo,” začal jsem třaslavým hlasem. Vyprávěl jsem mu o dni na samotce, o Bibli, o čtení, o svém rozhovoru s imaginárním Bohem. A že jsem Boha vyzval, aby mě změnil. Ale že těm nesmyslům sice vůbec nevěřím, avšak co kdyby to byla přece jen pravda? Co když Bůh existuje? A co když mě opravdu změní? Dieter na mě zíral s otevřenou pusou — na taková slova ode mě nebyl zvyklý. Doposavad se přátelil s tvrdým Willim, který zmlátil všechny, kdo mu zkřížili cestu. Ted' seděl přede mnou a slyšel, jak blouzním o Bohu a o lásce!
Odešel jsem pak do své cely, posadil se na postel a zíral do zdi. Opravdu mě Bůh změnil? Opravdu existuje? Opravdu mě miluje? A opravdu naslouchá, když mu něco říkám? To by bylo skutečně neuvěřitelné. Opřel jsem hlavu do dlaní. Kdyby to byla pravda, pak pro mě existuje naděje, že se můžu změnit. Že bych opravdu mohl být užitečný. Přišlo mi bizarní takhle přemýšlet. Ale zároveň to byl dobrý pocit.
„Jestli fakt existuješ, Bože,” řekl jsem do zdi, „pak se mnou udělej, co chceš. Vezmi mě a udělej ze mě něco smysluplného. Někoho, kdo lidem nebude přát nic zlého, ale naopak dobro.” Otřásl jsem se. Tato myšlenka pro mě byla zcela nová. Bylo to zvláštní. Ale cítil jsem se dobře. Cítil jsem se svobodně. Byl jsem vězeň německé justice na cele číslo 116 v nápravném zařízení Bruchsal. Ale uvnitř jsem náhle pocítil větší svobodu než kdykoli předtím.
Se svolením zpracováno podle autobiografické knihy: Wilhelm Buntz, Kuřák Bible, kterou vydalo nakladatelství Paulínky www.paulinky.cz. Redakčně upraveno.
 
 
PŘÁL SI BŮH JEŽÍŠOVU SMRT NA KŘÍŽI?
 
KRISTŮV KŘÍŽ PROMĚNIL SMYSL UTRPENÍ
Kristův kříž proměnil smysel každé ľudskej bolesti a utrpenia. Utrpenie už nevnímame ako trest či prekliatie. Potom, čo Boží syn utrpenie vzal na seba, bolo od koreňa vykúpené. Čo je najistejším dôkazom toho, že nápoj, ktorý ti podávajú, nie je nejak otrávený? Keď podávajúci pije pred tebou zo rovnakej sklenice. Tak to učinil Boh! Na kríži pred zrakmi sveta vypil kalich bolesti až do dna. Ukázal tak, že nie je jedovatý, ale že na jeho dne leží perla. Na kríži je totiž pribitá každá ľudská bolesť. Ježiš zomrel za všetkých. „A ja, až budem zeme vyvýšený, potiahnem všetkých k sebe” (Jan 12,32). Vďaka Kristovmu krížu sa utrpenie stalo aj zvláštnym spôsobom akýmsi účinným prostriedkom spásy ľudí.
 
POZITÍVNE NÁSLEDKY ŠPATNÝCH VECÍ
Aké svetlo toto vrhá na dramatické okolnosti nášho súčasného života? Môžeme nachádzať pozitívne dôsledky negatívnych a zlých vecí. Pozor však, nemýľme sa. Boh je naším spojencom, nie akéhokoľvek zla! „Mám prísluby pokoja, nie trápenia,” hovorí Biblia (srov. Jer 29,11). Ten, ktorý kedysi plakal nad Lazárovou smrťou, plače dnes nad každou ranou, ktorá postihuje každého človeka i celé ľudstvo. Áno, Boh „trpí”, ako každý otec a každá matka. Boh má účasť na našej bolesti, aby ju prekonal. Iba Boh dokáže z každého zla vyvodiť ešte väčšie dobro.
 
BÔH VSADIL ĽUDSKÚ SLLOBODU DO SVOJHO PLÁNU
Pžel si snáď Boh Otec smrť svojho Syna na kríži, aby z nej potom vytěžil dobro? Nikoli, iba ponechal voľný priechod ľudskej slobode - avšak zasadila ju do svojho plánu, nie do ľudského. To isté platí aj pre všetko, čo nás ľudí na svete potká... Boh to nevyvoláva. On však dal ľuďom slobodu a v istom smysle aj prírode. Nestvoril svet ani nás ako hodinový stroj naprogramovaný od počiatku v každom svojom najmenšom pohybe.
 
KTO S VIEROU HĽADÍ K BOHU, VSTANE
Keď Židia na púšti trpeli uštipnutím jedovatých hadov, Boh prikázal Mojžišovi, aby vztyčil na kôl bronzového hada a kto naň pohlédl, nezomrel. Ježiš vztáhl tento symbol na seba. „Ako Mojžiš vyvýšil hada na púšti, tak bude vyvýšen Syn človeka, aby tí, ktorí v neho veria, mali život večný” (Jan 3, 14-15). Takisto my sme v súčasnom svete napadnutí jedovatými „hadmi" v mnohých formách zla. Hľaďme k Tomu, kto bol pre nás „vyvýšený” na kríži. Tí, ktorí k nemu hľadia s vierou, nezomrú. A zomrú-li, stane sa tak, aby vstúpili do večného života. „Po troch dňoch vstanu,” predpovedal Ježiš (srov. Mt 9,11). Takisto my veríme, že vstaneme a vyjdeme z hrobov. K životu bratrskejšiemu a ľudskejšiemu. K životu naplnenému!
 
Spracované podľa premluvy Kardiánla Raniera Cantalamessy, OFMcap. Na Veľký piatok 10. apríla 2020. Redakčne upravené. Ave Crux, spes unica!
Buď zdráv, Kříži, jediná nádej!