CO SI PONESEME PŘES HRANICI SMRTI
Naše pozemské jistoty se mnohdy velmi jednoduše rozplynou. Snad právě na to myslí Ježíš, když říká, že si máme hromadit poklady, které nezreznou a které zloděj neukradne.
Jedna kamarádka mi vyprávěla, jak náročná je pro ni péče o maminku. Stará paní měla pokročilou Alzheimerovu chorobu, takže už nikoho nepoznávala. Donedávna to ale byla dobrá a inteligentní žena.
Kamarádka to komentovala slovy: „Až díky tomu jsem si uvědomila, jak velkou pravdu má apoštol Pavel, když píše, že láska přetrvá úplně všechno. Vím, že láska se ze srdce mé tchyně neztratila. Je to poklad, který má u sebe pořád a který si jednou ponese i přes hranici smrti. O všechno ostatní – o krásu, znalosti, fyzickou zdatnost – člověk jednou přijde. O lásku ho ale nikdo a nic nepřipraví.“
V jedné meditaci se píše: „Máš tělo, ale nejsi tělo. Je to krásný a dokonalý nástroj. Buď za něj vděčný.“ Važ si svého těla. Nezanedbávej ho. V rámci možností žij zdravě, cvič a hýbej se. Nikdy ale svoje tělo nezbožšťuj. Jeho síla a schopnosti tě dřív nebo později opustí. Ano, starej se o krásu svého zevnějšku. Ještě víc ale mysli na to, aby bylo krásné a bohaté tvoje nitro. To je poklad, o který tě nepřipraví ani bolavé koleno, ani stáří, ani smrt. Je to poklad, který si jednou poneseš před Boží tvář.
Se svolením zpracováno podle knihy Petr Karas: Pozvedám své oči k horám, kterou vydalo nakladatelství Doron.cz. Redakčně upraveno.
MÁLOKDO UMÍRÁ BEZ DLUHŮ
Na začátku listopadu mnozí z nás vzpomínáme na svoje blízké zemřelé. Navštěvujeme hroby, rozsvěcujeme svíčky, klademe květiny ... Je to příležitost k tomu, abychom svým zemřelým poděkovali a projevili jim vděčnost.
I ZEMŘELÝM MŮŽEME POMOCI
Zemřelým můžeme ale i pomoci. Málokdo totiž umírá bez „dluhů“, ne každému se podaří odejít z tohoto světa se všemi uzdravenými vztahy. Tím, že odpustíme, co se během života nepodařilo narovnat, osvobozujeme jak zemřelé, tak sebe. K odpuštění patří i modlitba na jejich cestě k Bohu.
NADĚJE NÁM DÁVÁ ODVAHU
Smrt k životu patří. Křesťané věří, že smrtí život nekončí, že Bůh na člověka čeká a má pro něj připravený život na věčnosti. Křesťan je tak člověkem naděje. Naděje na věčný život dává pozemskému životu smysl. Nedovoluje člověku zabydlet se v zaběhaných zvycích, jako by žádná jiná budoucnost už nebyla, ale naopak dodává odvahu k novým cestám.
ROZEZNAT TRVALÉ OD POMÍJIVÉHO
Naděje na věčný život pomáhá v rozpoznávání trvalých skutečností a pomíjivých věcí. Je na každém z nás, zda na konci našeho života budeme mít ruce plné láskyplných vztahů nebo zda budou naše ruce prázdné.
CO NÁS MOHOU NAUČIT PRONÁSLEDOVANÍ KŘESŤANÉ
CÍTIL JSEM SE JAKO VYŽDÍMANÝ HADR
Jedné noci jsem v cizím městě v hotelovém pokoji zkolaboval. Moje tělo a psychika řekly dost. Moje vytížení a pracovní tempo byly naprosto bláznivé. Lékaři do zprávy napsali: „křečový záchvat v důsledku přílišného stresu“. Cítil jsem se jako vyždímaný hadr, absolutně na dně.
Doma pro mě začal úplně jiný život. Většinou jsem jen ležel na gauči nebo chodíval na krátké procházky. Cítil jsem strašnou únavu. Jak jsem se zotavoval, zároveň ve mně probíhalo určité očišťování. Velmi mi přitom pomáhalo, když jsem si opakovaně četl jednu stránku z knihy vietnamského biskupa Francise Xaviera Nguyena Van Thuana Pět chlebů a dvě ryby. Van Thuan byl v roce 1975 zatčen komunisty a na 13 let uvězněn, z čehož 9 let byl na samotce.
VLOŽ VŠECHNO DO BOŽÍCH RUKOU
Velmi se mě dotýkalo to, co Thuan píše: „Nejtěžší ze všeho bylo devět dlouhých let na samotce. Bylo to psychické mučení, život bez obsahu. Nemohl jsem dělat žádnou práci, jen chodit po cele sem a tam od rána do půl desáté večer, aby mě nezničil revmatismus; dostal jsem se na hranici šílenství. Mnohokrát mě pronásledovala myšlenka, že já, zralý muž, tady sedím izolovaný a v nečinnosti, oddělený od svého lidu. Působil jsem před tím jako biskup osm roků a získal velké zkušenosti, ale teď to všechno bylo zbytečné.“
Jedné noci se mi zdálo, že slyším vnitřní hlas: ‘Proč se tak trápíš? Musíš rozlišovat mezi svým a Božím dílem. Všechno, co jsi dělal, bylo vynikající. Je to Boží dílo, ale není to Bůh! Když Bůh chce, abys to všechno odevzdal, abys všechno vložil do jeho rukou, udělej to bez váhání a důvěřuj mu. Bůh to bude dělat o hodně lépe než ty. Vybral sis jen Boha, a ne jeho díla!’
Vždy jsem se učil konat Boží vůli. Tato slova mi však dala novou sílu, která úplně změnila můj způsob myšlení a pomohla mi překonat chvíle, které byly na hranici únosnosti. Někdy je nezbytné zanechat nedokončený program, v němž jsme dosáhli velkého pokroku, velké záměry zredukovat na méně důležité aktivity. Možná právě toto mě rozrušovalo a deprimovalo, ale povolal mě Bůh, abych následoval jeho osobně, nebo abych plnil nějaký úkol? Vlož všechno do Božích rukou, on všechno zařídí nejlépe ... Zvolit Boha, a ne jeho dílo znamená: Bůh chce, abych byl zde a nikde jinde.“
NAVZDORY SVÉ SLABOSTI NEMUSÍM PODLÉHAT TÍSNI
Četl jsem to znovu a znovu a velmi mě to oslovovalo. I když Van Thuanovy a mé vnější okolnosti byly tak odlišné, v něčem jsem se poznával. Před lety jsem totiž započal mnoho různých aktivit a byl jsem velmi soustředěný na Boží dílo. Přinášelo to bohaté ovoce, ale teď jsem však byl tady, neschopný jednat, a dozvěděl jsem se, že důležitý je jen Bůh a nic jiného. Navzdory zjevné slabosti jsem nemusel podléhat tísni ...
Se svolením zpracováno podle knihy Ulf a Birgitta Ekmanovi, Velký objev - Naše cesta do katolické církve, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Redakčně upraveno.
